Z trojice klavír – pianista – stolička je ta třetí jmenovaná položka věcí nejpodceňovanější. Přitom taková špinavá, okopaná, vrzající, nepohodlná, nevhodně vysoká či nestabilní židle dokáže člověku hodně zatopit. A naopak, krásná, designová stolička zanechá vždycky dojem. Třeba se dočkáme i recenzí klavírních stoliček… Například: „klavírista nebyl oholen, klavír naladěn, ale ta stolička…!“ Nakonec, taková klavírní stolička je i báječnou hračkou v rukou budoucích kormidelníků a pirátů silnic, dá se vděčně využít i jako kolotoč či odstředivka.
Tak především – klavírní stolička (německy der Hocker, od slovesa hocken – na bobku dřepěti – hezky česky „štokrle“) – má obvykle kruhový tvar sedáku, jehož otáčením se snadno docílí nastavení správné výšky. Není s námi klavíristy tak moc dlouho. Z historických vyobrazení se zdá, že původně se používala u klávesových nástrojů lavice či židle. Židle (německy der Sessel, jinak také hezky moravsky „sesle“ čili sedačka) je definována na rozdíl od stoličky opěrákem, proto výraz „židlička“, často používaný pro stoličku, patří spíše do mateřské školky a nikoli ke klavíru.
Dříve lidé byli menšího vzrůstu, klávesové nástroje byly nižší, nebyl takový rozdíl ve vzrůstu dítěte a dospělého, malým virtuózům se dal pod zadek polštářek, a bylo to. Také výška sedáků nebyla typizovaná jako dnes, tak se vzala židle nižší nebo vyšší a problém byl vyřešen. Zkrátka dlouho asi chyběl zásadní důvod zabývat se specializovanou židlí ke klavíru. Hráči a zvlášť pedagogové si ale jistě všimli, že nevhodnou výškou je ovlivněna naše hra do základů. Úplně se proměňují páky, sklon dlaní, a tím i váha a kontrola hry. A hlad po polohovací židli byl zřejmě na světě.
Otáčecí stolička byla známa jistě mnohem dříve, než byla užita ke klavíru. Na výrobu původně dřevěného šroubu ale už asi musel být k dispozici speciální nástroj, soustruh. Jakmile se masově začalo užívat prefabrikovaně tvarovaného železa, byl k sériové výrobě klavírní stoličky jen krůček.
Výrobou klavírní stoličky se u nás zabývaly v první polovině XX. století především firmy Thonet a Fischel, takže takové klasické stoličce se po tom prvním z výrobců dodnes říká „tonetka“. Pro koncertní účely se ale dnes používá převážně lavice (německy die Bank čili stolice či pracovní stůl). Klavíristé tvrdí, že je pro ně stabilnější. Je ale hlavně polstrovaná, netlačí.
Klavírní lavice, pro kterou se vžil název „beethovenka“, má pantografové zvedání a po stranách svislá otočná kolečka jimiž se lavice většinou dost pomalu a někdy i dost těžce zvedá. Za Beethovena dozajista nic takového neexistovalo. V poslední době bývá lavice opatřena zvedáním hydraulickým. Zdálo by se, že problém beethovenky tím byl vyřešen, ale není tomu tak docela, protože z takové židle často trčí nevzhledná páka a navíc se zjistilo, že děti, které mají malou hmotnost, nedovedou sedák stlačit dolů.
Tento článek ale není o beethovenkách, nýbrž především o tonetkách. Jelikož se zabýváme renovacemi nástrojů z 1. poloviny XX. století, máme důvod opravovat staré tonetky. Jednak jsou krásné. A pak, jsou provedením jaksi ladnější, než ty dnešní. Narazili jsme ovšem na další problém, a to je časová náročnost takových oprav. Práce bývala kdysi levná a dnes je drahá, takže cena oprav roste a s ní i cena těchto stoliček.
Kvalitní otočné klavírní stoličky dodnes vyrábí firma TON. Zvláště stoličky s polstrovaným sedákem jsou extrémně pohodlné. Firma TON se ovšem nezabývá leštěnými povrchy a klavíry bývají většinou leštěné. Povrchy starších klavírů jsou provedeny šelakem a současný stříkaný lak není prostě dost černý, je v porovnání s šelakem šedivý. Proto jsme si od firmy TON vyžádali svolení s leštěním a barevnou úpravou jejich výrobků, aby seděly ke klavírům, které prodáváme.
V následující fotogalerii se můžete pokochat pohledem na některé ze stoliček, které jsme opravili. No řekněte, není to pokoukání, není to svého druhu ráj…?
