Vykoupili jsme před časem pianino, které se jemu majiteli barevně nehodilo do interiéru, a tak ho před léty otapetoval. Řezby na vrchním rámečku odstranil, zbylé části dobarvil. Tapeta ale nevydrží desetiletí. Když jsem měl dlouhou chvíli, snažil jsem se tapetu sloupnout, ale někde už byla k povrchu připečená, dál to nešlo. Pohled do nástroje byl nevábný: Koroze, plstě sežrané od molů, plíseň na kladívkách, rozpraskaná basová kobylka a tak dále. Konečně byl prostor v dílně kolegy v Hradci Králové, jenž je odborník nejen na uměleckou truhlařinu a různé laky, ale i na opravy resonančních desek, modelování nových nákližků kobylek, výpočet správného přetlaku desky, restaurování kování, nebo ofilcování nástroje. Vytvaroval nové řezby, jak mi říkal – to udělal hned na úvod z radosti – podle dobové fotografie.

Druhá část – mechanika a klaviatura šla na dílny k dalším odborníkům na tyto konkrétní části, další machr dodal opředené struny a jiná kolegyně piano strunami potáhla, další kolega důkladně repasoval každý dílek mechaniky. Nyní již náš přední odborník – finišér mechaniku, klaviaturu a pedály doreguluje, naklíží kladívka, zabrousí je na chóry, provede jejich intonaci, piano naladí a nastane chvíle napětí, jak vlastně piano po generální opravě hraje. Předvedl jsem pianino (zatím nehrající, bez kladívek) svým nejen pražským kolegům a spadla jim do slova a do písmene čelist. Někteří ani nevěřili, že na povrchu je šelak. Ten tam ovšem být musí, neboť opravujeme vše v původních technologiích. Fotodokumentaci „zmrtvýchvstání“ akustického elementu a skříně tohoto nástroje přikládám bez dalších komentářů pro inspiraci.