Nejlepší klavír na světě neexistuje (dojem z veletrhu Akustika)

[titulní obrázek: křídlo s ergonomickou klaviaturou dle architekta Vinolyho, od belgického stavitele Chrise Maene]

O víkendu 8. – 10.  března 2024 se uskutečnil v Norimberku veletrh hudebních nástrojů pod názvem Akustika. Byl to teprve druhý ročník pokusu vytvořit náhradní veletrh poté, co ten slavný ve Frankfurtu nad Mohanem skončil. Do Frankfurtu jezdíval celý svět, ovšem to byly jiné doby, tehdy se tam dostavovali obchodní zástupci osobně a každý výrobce hudebních nástrojů odjížděl s kufříkem plným objednávek na další rok. Býval to kdysi pravý Babylón, s pestrou směsicí národů, kde nebylo slyšet vlastního slova. Frankfurt byl ovšem pro vystavovatele stále dražší a když připočteme, že už se tam nejezdily uzavírat obchody, řada firem se ho přestala s vlastním stánkem účastnit, z klavírních zejména firma Steinway, ale také Bechstein, nebo Sauter. Frankfurt už prostě nefungoval. V oblasti například kytar už tam nejezdil prakticky nikdo. Pak přišel kovid a bylo po veletrhu. Akustika je tedy, jak jsme řekli, pokusem nějak pokračovat.

Světový trh s nástroji se za poslední čtvrtstoletí přesypal z Evropy do Číny a vedle Šanghaje zůstala na mapě ještě šířeji pojatá NAMM Show v Kalifornii, která se ale netýká jen nástrojů, nýbrž i zábavního hudebního průmyslu, zkrátka typická Amerika. Jestliže ale sama Čína nyní hlásí pokles zájmu o koupi pian o 50%, pak je budoucnost tohoto odvětví skutečně už jen ve hvězdách. Možná, že i tam dochází k nasycení trhu, jak se tomu stalo v zemích „starého světa“ už dávno.

První, čeho si našinec povšiml, byla jakási důvěrnější a domácká atmosféra veletrhu v Norimberku. Ta je dána tvarem výstavní haly, která je pojata jako ochoz kolem velkého volného středového kruhu, uprostřed něhož procházejí rovná schodiště známá z nákupních center. Ochoz je potom otevřený do navazujících hal v kombinaci s uzavřenými místnostmi. Můžete tedy vystavovat buď přímo na ochozu, nebo v „open space“ související haly, nebo být odděleni v samostatné místnosti. Hudební nástroje byly rozčleněny podle pater na strunné, klavíry a dechové. Kromě toho tu byl i bohatý doprovodný program typu seminářů a podobně. Celým prostorem se hezky nesl zvuk trumpet a rohů, zejména vystupujících v ansámblech a bylo zde také k vidění dost big bandů. Big band má původ ve vojenské kapele a všelijakých vojáků, alpských myslivců a hasičů v mundúrech se tu zdálo být poměrně dost. Inu, byl to zkrátka veletrh především německý. Účastnili se ho ho sice vystavovatelé i z jiných zemí, ale v malé míře. Návštěva přitom byla slušná, velice slušná.

Mě samozřejmě nejvíce zajímaly klavíry a dočkal jsem se konečně naplnění svého velkého snu, mít k dispozici na jednom místě koncertní křídla prakticky všech výrobců. (Bohužel velmi nakrátko.) Když vezmeme v potaz, že jich na světě zůstalo méně než dvacet, tak čtrnáct přítomných světových značek, to už je něco. Klavíry tvořily srdce veletrhu, a sice proto, že spolupořadatelem byla společnost Europiano, respektive její vůdčí složka – Spolkový svaz německých stavitelů pian – BDK.

Takže kdo tam vlastně vystavoval? Firma Petrof měla samostatnou místnost, hned vedle Steinwaye. Kawai, Bechstein, Yamaha s Bösendorferem (= jedna firma) a Fazioli obývali také samostatné místnosti. Ve volném prostoru vystavovali Chris Maene, Sauter, August Förster, Steingraeber, Seiler, Schimmel a holandský obchodník Bart Boogaard zde předváděl střední křídlo bostonské značky Mason & Hamlin, která vedle firmy Steinway zůstala posledním výrobcem pian v USA. Tato v Evropě exotická značka má zajímavou „vychytávku“ – jakéhosi kovového pavouka rozepřeného zespodu v baraši. Cílem tohoto opatření prý je, aby se co nejméně propadala resonanční deska a snad má fungovat i jako resonátor. Spodkové dílky a násadky mechaniky tohoto klavíru jsou zhotoveny z kompozitních materiálů firmou Wessell, Nickel & Gross. Pro člověka zvyklého na dřevo je to trochu zvláštní pohled. Konečně jsem si mohl také zahrát na rovnostrunná křídla od stavitele Maene z Belgie. Měl jsem i příležitost si s ním chvilku popovídat. Podle jeho sdělení jsou jeho piana dokladem, že pro jejich stavbu není třeba továrna a lze je stavět i v malých sériích. Dvě ze jeho čtyř vystavených křídel se mi opravdu moc líbila a patřila k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co veletrh nabízel. Tím ale nechci upozadit další značky, ke všem pianům jsem se bohužel nedostal, pro jejich obsazenost.

Z příbuzných oborů zde byla přítomna firma Neupert, jež staví repliky historických klávesových nástrojů, paní Schiedmayerová s celestami a – konečně i druhý zástupce naší země vedle Petrofů… Paul McNulty se svými kladívkovými klavíry. Pak tu byl určitý počet dodavatelů, například firma Renner, Jahn, Taffijn, Piano Disc, Damp Chaser, Gregor Heller, Hidrau Model a další a v posledku i tři bodří hoši z americké asociace klavírních techniků. Z klavírních fabrik chyběl jen Blüthner, Estonia a Grotrian Steinweg. Kdyby snad soupis měl být úplný, zmiňme ještě Wayna Stuarta, který je ovšem až z Austrálie, Davida Klavinse z Lotyška a Stephena Paulella z Francie, což jsou všechno stavitelé avantgardních pian.

Nejdůležitější, kromě setkávání s lidmi z branže, byly samotné vystavené klavíry. Zejména v místnosti, kde byla deponována koncertní křídla firem Bösendorfer, C. Bechstein, Fazioli, Steinway a Steingraeber na jedné straně a proti nim Maene, Ant. Petrof, Seiler, Schimmel a Aug. Förster na straně druhé. Co si kdo o tom myslil, nevím, ale mým osobním a nejdůležitějším poznatkem z tohoto „sletu koncertních křídel“ bylo potvrzení, že neexistuje žádná nejlepší značka klavírů, ba dokonce ani neexistuje úplně typický zvuk klavíru nějaké značky. Jsou pouze jednotlivé nástroje, které buď jsou, nebo nejsou inspirativní. Mechanicky jsou všechna piana velmi standardizovaná. Aby posouzení bylo dokonalé, musel by všechna piana připravit jeden klavírní mistr – intonér – ladič. A musel by se udělat opravdový slepý test – ovšem to mám dávno vymyšleno – na divadelní točně. Nikdo by nevěděl, na které piano se zrovna hraje, publikum by ho poslouchalo za oponou a každé by znělo ze stejného místa – otočilo by se točnou. Ano, samozřejmě, jsou piana druhořadé kvality, ale to by takový test snadno odhalil.

Asi vás napadne, proč tomu tak je, že jednotlivé značky „moderního piana“ dnes vycházejí tak „stejně“? Poněvadž stavba klavírů se mezi jednotlivými firmami liší opravdu jen málo a klavírní díly vyrábí už jen pár firem na světě, všichni používají stejné. V Evropě zbyl už jen jeden jeden výrobce mechanik, jeden výrobce klávesnic, prakticky dva až tři výrobci kladívek, dva výrobci resonančních desek, řekněme dva výrobci strun atp. A to vám ještě nepotvrdí někdy ani výrobci sami, od kterých (možná asijských) firem pochází některé suroviny, typicky například plsť.

No, nemusíte mi věřit. Nejlépe, když zajedete udělat zkušenost sami na veletrh Akustika do Norimberku. Je to coby kamenem dohodil a koná se zase za rok.

Jakub Zahradník

Označeno , ,