[titulní obrázek: křídlo s ergonomickou klaviaturou dle architekta Vinolyho, od belgického stavitele Chrise Maene]
O víkendu 8. – 10. března 2024 se uskutečnil v Norimberku veletrh hudebních nástrojů pod názvem Akustika. Byl to teprve druhý ročník pokusu vytvořit náhradní veletrh poté, co ten slavný ve Frankfurtu nad Mohanem skončil. Do Frankfurtu jezdíval celý svět, ovšem to byly jiné doby, tehdy se tam dostavovali obchodní zástupci osobně a každý z výrobců odjížděl s kufříkem plným objednávek. Býval to kdysi pravý Babylón, kde nebylo slyšet vlastního slova. Frankfurt byl ovšem pro vystavovatele dražší a dražší, a když uvážíme, že už se tam nakonec nejezdily uzavírat obchody, jenom se předvést a setkat, řada firem se ho přestala zúčastňovat. Z klavírních zejména firma Steinway, Bechstein, nebo Sauter. Frankfurt už prostě nefungoval. Pak přišel covid a bylo po veletrhu. „Akustika“ je tedy, jak jsme řekli, pokusem nějak navázat a pokračovat.
Světový trh s nástroji se za poslední čtvrtstoletí přesypal z Evropy do Číny a vedle Šanghaje zůstala na mapě ještě NAMM Show v Kalifornii, která se ale netýká jen nástrojů, nýbrž i zábavního hudebního průmyslu, zkrátka typická Amerika. Jestliže ale sama Čína nyní hlásí pokles zájmu o koupi pian o 50 nebo podle některých údajů až 80 procent, pak je budoucnost tohoto odvětví skutečně už jen ve hvězdách. Možná, že i v Číně došlo k nasycení trhu, jak se tomu stalo už dávno v zemích „starého světa“. Pádným důvodem je ale jistě i to, že Čína už tak rapidně neroste a prý přestala segment hudebních nástrojů subvencovat. Nějak mi to celé připomíná někdejší situaci u nás, v rámci RVHP.
Ale vraťme se radši na veletrh. První, čeho si našinec povšiml, byla jakási důvěrnější a domácká atmosféra Norimberku oproti té, co bývala ve Frankfurtu. Ta je dána i tvarem výstavní haly, která je pojata jako ochoz kolem velkého volného středového kruhu, vprostřed něhož míří vzhůru schodiště jako v nákupních centrech. Každé patro ochozu je potom otevřené do nepravidelně navazujících prostor lemovaných uzavřenými konferenčními místnostmi. vystavovatelé mají tedy možnost se prezentovat buď přímo na ochozu, nebo v „open space“ souvisejících hal, nebo využít separé místnosti.
Hudební nástroje byly rozčleněny podle pater na strunné, klavíry a dechové. Kromě toho tu byl i bohatý doprovodný program typu seminářů a podobně. Celým prostorem se nesl zvuk trumpet a rohů vystupujících často v ansámblech a bylo zde také ke slyšení dost big bandů. Big band má původ ve vojenské kapele a všelijakých lidí ve stejnokrojích, ne jen vojáků, nýbrž i alpských myslivců, hasičů a dalších se tu zdálo být víc než dost. Inu, je to zkrátka veletrh německý. Účastnili se ho ho sice vystavovatelé i z jiných zemí, ale v menší míře. Návštěva veřejnosti byla slušná, velice slušná.
Mě samozřejmě nejvíce zajímaly klavíry a dočkal jsem se konečně naplnění svého velkého snu, mít k dispozici na jednom místě koncertní křídla prakticky všech výrobců. Když vezmeme v potaz, že jich na světě zůstalo přibližně dvacet, tak čtrnáct přítomných světových značek, to už je něco. Klavíry tvořily srdce veletrhu, a sice proto, že spolupořadatelem byla společnost Europiano, respektive její vůdčí složka – Spolkový svaz německých stavitelů pian – BDK.
Takže kdo tam vlastně vystavoval? Firma Petrof měla samostatnou místnost, hned vedle Steinwaye. Kawai, Bechstein, Yamaha s Bösendorferem (= jedna firma) a Fazioli obývali také samostatné místnosti. Ve volném prostoru vystavovali Chris Maene, Sauter, August Förster, Steingraeber, Seiler, Schimmel a jeden holandský obchodník jménem Bart Boogaard, který zde měl jedno střední křídlo bostonské značky Mason & Hamlin. Ta vedle firmy Steinway zůstala posledním výrobcem pian v USA. Pro nás v Evropě exotická značka má zajímavou „vychytávku“ – kovového pavouka rozepřeného zespodu do baraše (dřevěné konstrukce piana). Cílem tohoto opatření prý je, aby se co nejméně propadala resonanční deska a snad má fungovat i jako rezonátor. Spodkové dílky a násadky mechaniky tohoto klavíru jsou zhotoveny z kompozitních materiálů firmou Wessell, Nickel & Gross. Pro člověka zvyklého na dřevo je to trochu zvláštní pohled, asi jako na paralympiádu. Konečně jsem si mohl také zahrát na rovnostrunná křídla od stavitele Maene z Belgie. Měl jsem i příležitost si s ním chvilku dokonce popovídat. Podle jeho sdělení jsou jeho piana dokladem, že pro stavbu klavíru není třeba továrna a že i dnes lze stavět i v malých sériích. Dvě ze jeho čtyř vystavených křídel se mi opravdu moc líbila a patřila k tomu nejzajímavějšímu, co veletrh nabízel. Tím ale nechci upozadit další značky! Ke všem pianům jsem se bohužel nedostal, pro všeobecnou obsazenost preludujícími návštěvníky, které od klavíru jen tak nedostanete.
Z příbuzných oborů zde byla přítomna firma Neupert, jež staví repliky historických klávesových nástrojů, paní Schiedmayerová s celestami a – konečně i druhý zástupce naší země vedle Petrofů… a sice Paul McNulty se svými kladívkovými klavíry. Pak tu byl určitý počet dodavatelů, například firma Renner, Jahn, Taffijn, Piano Disc, Damp Chaser, Gregor Heller, Hidrau Model a další a v posledku i tři bodří hoši z americké asociace klavírních techniků. Z klavírních fabrik chyběl Blüthner, Estonia a Grotrian Steinweg a anglická manufaktura Cavendish, díky níž výroba pian na britských ostrovech vstává z popela. Kdyby soupis měl být úplný, zmiňme ještě Wayna Stuarta z Austrálie, Davida Klavinse z Lotyška a Stephena Paulella z Francie. To jsou tři nejvýznamnější avantgardisté stavby klavírů.
Když člověk trochu hledal, dostal se do místnosti, kde stála velká koncertní křídla firem Bösendorfer, C. Bechstein, Fazioli, Steinway a Steingraeber na jedné straně a proti nim Maene, Ant. Petrof, Seiler, Schimmel a Aug. Förster na straně druhé. Bohužel, v lepším případě se šťastlivec dostal do pořadníku, podle něhož si na ta piana mohl čtvrt hodiny zahrát, což pomalu nestačilo ani na to si sednout a spustit ruce na klávesy.
Pořadník byl už plný, a já se chtěl něco podstatného o těch pianech dozvědět, a tak jsem tam postával, přičemž jsem byl nucen vyslechnout mnoho hudebních banalit a pokusů něco v tom stresu zahrát. Tak se samozřejmě piana vůbec netestují. Hrající se nechávali začasté u svých výkonů především natáčet na mobil. V krátkých pauzách jsem se vklínil k nějakému nástroji, nebo byl i požádán někým, abych mu zahrál. Nic z toho nemohlo být ani nejmenším seriózním vhledem do duše kteréhokoli z těch hodnotných a krásných pian. Přesto, mým osobním a nejdůležitějším poznatkem z tohoto „sletu koncertních křídel“ bylo potvrzení názoru, že už nenajdeme typický odlišný zvuk klavíru nějaké značky, ba dokonce, že neexistuje žádná nejlepší značka klavírů na světě. Jsou pouze jednotlivé nástroje, které buď jsou, nebo nejsou inspirativní a buď jsou lépe, nebo hůře technicky vypracované. Aby nezávislé posouzení bylo možné, musel by všechna piana připravit jeden klavírní mistr – intonér. A musel by se udělat opravdový slepý test. Takový mám dávno vymyšlen – byl by možný díky divadelní točně! Jejím pootočením by se každé piano dostalo do stejné pozice vůči poslouchajícím. A aby nikdo nevěděl, na které piano se zrovna hraje, publikum by ho poslouchalo za oponou a točnou by se otáčelo ne vždy o jednu pozici, ale nahodile.
Asi vás napadne, jak je to možné, že dnes od sebe těžko rozeznáte jednotlivé značky moderního piana? Poněvadž stavba klavírů se mezi jednotlivými firmami liší relativně málo a všechny používají stejné klavírní díly. Ty vyrábí už jen pár firem na světě. V Evropě zbyl už jen jeden jeden výrobce mechanik, jeden výrobce klávesnic, dva výrobci kladívek, dva výrobci resonančních desek, tři výrobci strun atd.
No, nemusíte mi věřit. Nejlépe, když zajedete udělat zkušenost sami na veletrh Akustika do Norimberku. Je to coby kamenem dohodil a koná se zase za rok.
Jakub Zahradník