STAVOVSKÁ ČEST STARÝCH KLAVÍRNÍKŮ

…aneb po stopách zapomenutých osudů

Málo co dokumentuje někdejší stavovskou čest jednotlivých profesí, nežli to, že si lidé nechali zhotovit hrobku a na náhrobní kámen zvěčnili svou profesi. Náhoda tomu chtěla, že jsme se dozvěděli o posledním místě odpočinku klavírníka Jana Kopeckého – díky tomu, že si nechal zhotovit hodnotný náhrobek od význačného sochaře a medailéra Jana Vítězslava Duška (1891 – 1966) – hrob se stal předmětem „adopce“, a tak se dostal na internet, kde na nás „vykoukl“. Jiná, zvláštní náhoda nás přivedla zase k náhrobku Wenzela Lorenze. (Mimochodem, porovnáním životních dat obou stavitelů vidíme, že byli vrstevníky.) Obrátil se na nás totiž MUDr. Miloslav Rousek z Trutnova s tím, zdali nevíme něco o osudech tohoto stavitele. Že si koupil pianino značky Lorenz z jednoho kulturního domu a dal si ho opravit u pana Antonína Krbílka, klavírníka v Trutnově. A že shodou okolností zná páně Lorenzův hrob na hřbitově v Trutnově. Pan doktor Rousek pojal nápad dát hrob klavírníka Wenzela Lorenze na své náklady opravit, neboť se v současnosti nachází v rozpadlém stavu. Až se tak stane, přineseme dokumentační foto.

Najdete ho v Praze na Olšanech v odd. V, části 15, foto J. Zahradník, duben 2020

V roce 1905 založili v Zákolanech poblíž Kralup nad Vltavou klavírníci Kopecký, Kašpar a Hnátek dílnu na opravu pian. V roce 1911 jim místní mlynář Václav Duda nabídl finanční výpomoc a založili spolu firmu Kopecký a spol. s. r. o., která začala stavět vlastní piana. Jen o dva roky později Duda podíly odkoupil a stal se majitelem Továrny na piana Dalibor, spol. s. r. o. Z počátku zde pracovalo 18 dělníků, ale po 1. světové válce jich bylo již na padesát. Od roku 1925 měla firma vlastní reprezentativní prodejnu v Praze, v Křemencové ulici č. 8. V roce 1945 dosáhla produkce 12.500 opusů. Po druhé světové válce byla fabrika vyvlastněna a zařazena mezi provozy Továrny na piana (od roku 1958 pak Československé hudební nástroje). Nástroje pod názvem Dalibor se vyráběly zhruba do konce 50. let. V Zákolanech se poté stavěla pianina různých značek, naposledy Scholze. Podle svědectví klavírníka Vratislava Kocála, který byl posledním vyučencem pro továrnu Dalibor (absolvoval učební obor v Hr. Králové v létech 1978-82), pracovalo v malé zákolanské továrně pod 20 lidí. Přivážely se sem komponenty – pianinové skříně z Týniště n. Orlicí, resonanční desky, rámy, mechaniky z Albrechtic v Jiz. h. (zn. TOFA, dnes DETOA) a sestavovala se z nich pianina. V přízemí vedle vrátnice pracovali celkem 4 lidé. Tři ženy na potahování a bývalý truhlář na půdování, v 1. patře 3 ženy na sesazení (plus pan Kocál), 3 lidé v lakovně, nevidomý ladič p. Staněk a výstupní kontrolu měl na starosti p. Hlaváň, mistrem byl prý spíše manažer, nežli klavírnický fachman. Sestavovalo se zde 8 pian týdně, pro která jezdil německý obchodník s kamionem. Provoz továrny byl ukončen v srpnu r. 1983, tedy po 70 létech. Zajímavost na závěr – výpočtem opusových čísel mezi léty 1913 – 43 jsem dospěl k číslu 8 pian týdně. Ta manufaktura byla zkrátka kalibrovaná na tento počet pian a do 20 zaměstnanců. Ale za 1. republiky se v továrně stavěly minimálně dva typy pianin (nejobvyklejší model vysoký 130 cm a jeden vyšší – zatím jsem se setkal jen s jedním exemplářem toho druhu) a také vím o jednom křídle Dalibor, takže se dá předpokládat, že nabídka sestávala minimálně z těchto tří typů výrobků. Dle svědectví zkušených klavírníků se občas v pianinech z 20. let vyskytuje konstrukční nedostatek, který mívá za následek špatné ladění nástroje, ba prý i někdy prasknutí rámu. V pianinech z 30. a 50. let jsem se s tím rozhodně nesetkal. Dalibor byla solidní, nekoncertní značka pian, pianina mají poměrně svébytný zvuk. V našich rubrikách nabídky najdete tři exempláře.

Trutnovský hřbitov, stav v dubnu 2020, foto MUDr. Miloslav Rousek.

Jako pomalu v každém významnějším českém městě, tak i v Trutnově se vyráběla piana, automatofony a orchestriony. Stavěli je zde Johann Fries, Franz Jebavý, Laurenz Liesler, Franz Kunz, Albert Melnik (Delphin Orchestrions), P. Siebeneicher (Stefanie piano-orchestrions), H. Štoček, Johann Thien a – Wenzel Lorenz. S nástroji posledně jmenovaného se dá celkem často setkat na internetových inzercích. Nám v Pianotéce se dostaly do ruky nástroje zatím dva, ovšem z doby, kdy již firmu zakladatele převzali Lorenzovi synovci, bratři Pohlovi – muselo to být ve 30. létech. Takové nástroje potom nesou název LORENZ – NEFFE. (Německé Neffe znamená česky synovec.) Podle našich zkušeností stavěl Wenzel Lorenz pianina starší konstrukce, často polopancéře a jejich zvláštností bývá zvláštní menší rozsah. Bratři Pohlovi se představili jako stavitelé již modernějších nástrojů, kteří nadto měli vkus. Svědčí o tom pianino, které jsme opravovali – najdete ho zde: http://pianoteka.cz/produkt/pianino-lorenz-neffe-rezervovano/ Další pianino z rukou bratří Pohlů máme před opravou. Má krásnou skříň z cizokrajného dřeva – africké růže. Fantastický je samozřejmě znak firmy Lorenz-Neffe, o kterém jsme již psali jinde.

Pianino Lorenz – Neffe ze 30. let
Krakonoš na znaku piana značky Lorenz – Neffe, v pozadí možná Sněžka? foto J. Zahradník

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *